Krajinomalba 2 pokračování

04

Celodenní výlet

Výchozí bod v Horní Plané, kde jsme si půjčili elektrokola. Už vůbec neprotestuju proti zápůjčce jako poprvé. Naopak, jsme spřízněné duše. Jeden kus za mimosezónní cenu 640 Kč na 2 dny. Vydali jsme se přívozem na druhou stranu Lipna do Bližší Lhoty.

Elektrokolo můžete používat jako obyčejné kolo, to dělám, když jedu z kopce, po rovině nebo do mírného kopce. Do velkých kopců zapnu „elektropohon“. Přitom musím stále šlapat, jinak by to nejelo. A je to paráda.

Jedete, nestříká z vás pot i ušima a můžete se kochat. Není to tak, že když se vás někdo zeptá, kde že jste to byli, tak vy ani nevíte, protože jste byli zakleklí v pedálech s hlavou u země a neviděli jste nic jiného než asfalt.

Asi už jsem líná…to je tak příjemný pocit…

Z Bližší Lhoty na Huťský Dvůr, pak na Klápu a odtud na Říjiště. Krásné počasí, teplo, ale ne horko, akorát na kolo. Vyšlo nám to. Celou cestu jsme potkali všeho všudy šest cyklistů. Nádhera.

Huťský Dvůr

Až do roku 1715 tu byla sklárna, kterou založil Niclas Preyssler v 17. století. Vyráběly se v ní okenní terče a sklenice. Později zde vznikl panský dvorec, který byl v roce 1792 rozparcelován a rozprodán 15 dřevařům. Těm dal práci nově prokopaný plavební kanál. Dřevaři těžili přes rok dřevo a na jaře plavili polena směrem na Vídeň. V roce 1908 zde v 76 domech žilo 536 obyvatel.

současný stav:

05

06

Jedu na kole, šlapu, nechám myšlenky, ať se usadí, hlava čistá. Taky si na kole zpíváte nahlas? To jsem si jednou takhle řvala a ejhle, za zatáčkou dřevaři. A že prý: „Paninko, ticho léčí“…

Kochám se, raduju. Všechny moje smysly jsou opilé nádherou kolem a ta vůně…vůně lesa. Fakt, žádný parfém na světě tohle nedokáže. Jsem závislá? Jsem…

07

Z Říjiště jsme se vydali na hraniční přechod Plešné jezero /Holzschlag. Chtěli jsme do Nového Údolí po hřebenech. Cesta pořád do kopce, tady se mi ta elektrická šťáva náramně hodila. Přejeli jsme do Rakouska a pak po udržované lesní cestě pod hřebenem Plechého ( nejvyšší hora české části Šumavy 1378 m) až pod Trojmezí, kde se stýkají státní hranice České republiky, Německa a Rakouska.

10

13

Chybička, nebyla mapička

Bohužel jsme si vzali hodně nepodrobnou mapu, spíš žádnou a to byl kámen úrazu. Když se teď koukám na podrobnou, „stačilo projet lesem“. Vzdušnou čarou to z výchozího do cílového bodu bylo 238 m, s převýšením 14m.

No.. neměli jsme ji a tudíž jsme byli v háji, ale mezi námi…moc pěkném. A když jsme nevěděli, kde jsme, tak jsme neměli odvahu pustit se dál. Zvlášť, když tam byly ty obří balvany a zatraceně těžké elektrokolo, které na tahání není ani omylem.

Po boji je každý generál. I já teď, když píšu, že stačilo projet těch 238 m, napojit se na cestu v Bavorsku a pokračovat až do Haitmuhle, protože odtud to je 10 km do Nového Údolí.

08

09

Nevadí, tak příště…k radosti mého muže…

A tak jsme se vrátili pěkně zpátky na Říjiště. To je pěkný název, že? Můj muž taky vydával zvuky podobné jelenům v říji…říje to však nebyla.

Z Říjiště pak po lesních cestách až do Nového Údolí.

Nové Údolí

Tak to mě lákalo již dlouho. Cituji z info knihy: “Osada, která se zpočátku jmenovala Spitzberg, byla založena roku 1793 jako dřevorubecká. V roce 1840 zde již stálo více stavení než v sousedním Stožci. Velké oživení oblasti nastalo v roce 1910, kdy koleje spojily Volary s bavorskou Haidmuhle. V té době zde žilo 271 obyvatel v 35 domech.

Nacházela se zde četnická stanice a finanční stráž, jednotřídní škola, myslivna, obchod a nádraží. Po roce 1948 bylo železniční spojení s Bavorskem přerušeno. Kromě jedné stodoly u bývalého Schwarzenberského statku byly všechny domy zbořeny. V roce 1990 byl vlakový provoz obnoven pouze do Nového Údolí, neboť mezitím došlo k odstranění kolejí v délce asi 15 km na bavorské straně.

15

14

16

A vracíme se do Českých Žlebů

Pokračovali jsme bavorskou starnou přes Haidmuhle, Theresienreut, Aversbergsreut a Marchhauer až na hraniční přechod Bischofsreuth/ České Žleby, kterým kdysi procházela Zlatá stezka z Pasova přes Waldkirchen a Volary do Prachatic. Hranici zde tvoří potok Harlandbach.

Vzpomínáte?

Ve Žlebech byla po překročení hranice první soumarská přestávka. Byla tu napojena zvířata po úmorném stoupání od potoka Harlandbach, který tvoří hranici. Právě od zmíněných napajedel dostaly dnešní České Žleby své původní jméno České Žlaby.

Teď mi přišel na mysl geniální název knihy „O mé rodině a jiné zvířeně“. Proč? No to je jednoduché. Pod kopcem, před tím úmorným stoupáním mi zákeřně došla baterie v kole. Chudáci kolegové zvířata. 1,7 km s převýšením 160m po jižních stráních Žlebského vrchu.

Nahoře jsem usilovně hledala napajedlo…marně

Minuli jsme vyhlídku Kamenná hlava, kde byla původně osada, která byla tvořena roztroušenými dvory podél cesty. Název osada dostala podle seskupení balvanů ve tvaru lidské hlavy.

Byl zde poměrně rušný život až do vysídlení německého obyvatelstva roku 1946. V roce 1930 zde v šestnácti domech žilo 88 obyvatel. Opuštěná stavení nebyla dosídlena z důvodu vzniku hraničního pásma a v letech 1955-56 byla zlikvidována.

Dnes jako památka na minulé časy tu jsou opuštěné vojenské bunkry, zbytky základů stavení, kamenné meze a všechno je to zarostlé vegetací. Kolem dokola jsou pastviny.

A žádný žlab…až ve Žlebech

Zase příště

Byl už večer, když jsme se vrátili do hotelu v Českých Žlebech. Ujeli jsme 56 kilometrů a většinu času v sedle! Zmoření a urvaní jsme padli do postele …stálo to za to…

17

Nashledanou… lásko, krásko šumavská… zase příště…

Helena Božková
Mým oborem, koníčkem i vášní je rehabilitace. Inspiruji a zvu druhé na cestu k rytmu, rovnováze a radosti. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře